Když jsem v roce 2012 skládala závěrečné zkoušky na homeopatické škole Uroboros, měla jsem před očima jasný obrázek: budoucnost zalitá sluncem, jednorožci a idylické rodinné štěstí. Škola hotová. Směr jasný.

Ehm. Pak se osud rozběhl a pořádně do mě žduchnul!

"Měla byste se šetřit," utrousil jen tak mimochodem lékař na běžné kontrole ve 32. týdnu těhotenství.

Cítila jsem se skvěle, takže mě ani nenapadlo zjišťovat, co tím vlastně myslí. O týden později jsem jela do porodnice „jen pro sichr“, protože mi začala odcházet zátka. Domů už mě nepustili.

Ve 34. týdnu přišel na svět můj první syn. Sotva jsem ho zahlédla. Všechno bylo špatně. Tehdy jsem netušila, že bude ještě hůř.

Třetí den po porodu syna akutně převáželi do fakultní nemocnice. Nafouklé bříško, zvracení, okamžitá operace. Měla jsem pocit, že stojím v tekutém písku. Jiřík měl vážné problémy od narození, ale nějakým záhadným způsobem mi o tom "zapomněli" říct. Viděla jsem ho až těsně před převozem. Do té doby mě za ním nepustili – JIPka byla v jiné budově a mě bez doprovodu nechtěli propustit z oddělení. Pravda je, že bych tam nejspíš ani nedošla. Hlava se mi motala a po hlubokém nástřihu jsem se sotva vlekla.

Naoko jsem nasadila masku, že jsem úplně v pohodě a všechno s přehledem zvládám. Uvnitř to ale připomínalo staré rozladěné rádio – samý šum, chrčení, ticho a pocit, že vysílám na úplně jiné frekvenci než zbytek světa. Pokud vážně platí, že každému je naloženo jen tolik, kolik unese, pak mám buď hodně pevný hřbet, nebo má vesmír smysl pro černý humor. Možná obojí. 

Desátý den po porodu měl můj muž nehodu na kole. Výsledek? Zlomené obratle, bezvědomí, nemocnice. Moje šestinedělí snů vypadalo tak, že jsem pendlovala 40 kilometrů do fakultky v Ostravě za synem a pak hned na Fifejdy za mužem.

Pokud si myslíte, že návratem domů tenhle divoký tyátr skončil, musím vás zklamat. Skládali jste někdy skříň bez návodu a k tomu potmě? Takhle nějak vypadaly první měsíce.

Syn měl neustálé bolesti bříška a jeho vývoj měl k tabulkám asi tak blízko jako já k baletní kariéře. Místo pohodičky na mateřské se naším denním chlebem staly nekončící rehabilitace a Vojtova metoda. Kdo zažil, ví, že tohle cvičení občas připomíná spíš vymítání ďábla, u kterého pláče jak dítě, tak matka.

Do toho přišel tlak ze strany pediatričky ohledně očkování. Paní doktorka chtěla mít splněno. Naštěstí jsme v té době narazili na naprosto úžasnou dětskou neuroložku ve fakultce, která se za nás postavila a vybojovala odklad do jednoho roku věku.

Když se situace trochu usadila, začali jsme očkovat. Syn dostával před i po očkování tkáňové soli. Vypadalo to dobře, žádné reakce. Jenže po druhé dávce přišla stopka. Klukovi se zničehonic přestala rozvíjet řeč. Úplně. Do tří let nemluvil, jen slabikoval a komunikoval svou vlastní hooodně úspornou řečí. To byla ta pověstná poslední kapka. Vyměnila jsem pediatričku a našla lékařku, která neměla problém s individuálním očkovacím plánem a chápala, že dítě je živý organismus, ne kolonka v excelové tabulce.

Hluboké trauma se mi zapsalo do těla a mysl ho na dlouhou dobu schovala do té nejtemnější zásuvky. O dalším dítěti jsem nechtěla slyšet ani slovo.

No... dneska mám tři. Dva syny a dceru.

Můj první syn mě naučil naskočit do ringu a bojovat za to, co považuji za správné – za sebe i za své děti. Všechny tyhle životní přešlapy, kotrmelce a zatáčky mě dovedly k obrovskému soucitu, nadhledu a k poznání, že každý z nás si šlape svou vlastní, jedinečnou cestu. A že je hloupost nechat se mačkat do těsných škatulek jen proto, že to od nás okolí očekává.

Howgh. 🙂

Jsem certifikovaná a registrovaná homeopatka a terapeutka s více než 14letou praxí. Neslibuju zázraky na počkání, ale učím mámy rozumět biochemii a emocím jejich dětí. Specializuji se na jemné, ale vysoce efektivní metody – Schüsslerovy tkáňové soli, homeopatii a Bachovy květové esence. Pomáhám maminkám a jejich citlivým dětem najít vnitřní klid a rovnováhu tam, kde běžné rady selhávají.